Oslavany: stádo, které ztichlo navždy. A druhá pověst ukrytá v kamenech

Na kamenech je zvláštní, jak snadno v nich člověk začne hledat živé tvary. Hřbet zvířete, skloněnou hlavu, obličej. Pověst od Oslavan z této lidské schopnosti vytvořila celý příběh. Na kopci zvaném Za klášterem mají ležet balvany, kterým se říká Zkamenělé stádo.

Pasáček, který už stádo neodvede

Podle jednoho vyprávění zaklela macecha pasáčka i jeho ovce. Chlapec tak nezůstává oddělený od svého stáda ani ve chvíli, kdy se oba promění v kámen. Krajina se stane zastaveným obrazem jeho posledního dne. V jednom z balvanů má být stále možné rozeznat jeho tvář.

Původní zápis neříká, co kletbě předcházelo. Nenabízí ani návod, jak ji zlomit. Právě to dodává pověsti tichý smutek. Nečekáme na hrdinu s kouzelným slovem. Díváme se na místo, kde podle vypravěče něco živého zůstalo navždy stát.

Druhé stádo mělo lidskou podobu

Jiná verze položí na stejný kopec docela jiný osud. V kamenech nevidí ovce, ale jeptišky z oslavanského kláštera. Ty se měly před vojskem uchýlit na kopec a modlit se, aby se raději proměnily v kámen, než padly do rukou vojáků. Jejich přání se podle pověsti splnilo.

Proměna, která v první verzi znamená trest, je tedy ve druhé vyslyšenou prosbou. Stejná nehybnost jednou bere život a podruhé nabízí poslední úkryt. Málokteré krátké místní vyprávění ukazuje tak zřetelně, jak odlišný význam může člověk přisoudit témuž místu.

Kameny si nic nevybírají. Vypravěči ano

Obě pověsti nemusíme spojovat do jedné události. Jejich síla spočívá právě v rozdílu. Někdo v uskupení balvanů spatřil stádo s pasáčkem, jiný si je vyložil jako skupinu prchajících žen. Kámen zůstává stejný. Mění se příběh, kterým si člověk vysvětluje jeho tvar a své vlastní obavy.

Až se zadíváte na skálu, v níž se rýsuje tvář, možná vás napadne, kolik legend mohlo vzniknout právě takhle. Ne velkou událostí, ale obyčejným pohledem. U Oslavan stačil kopec, několik balvanů a představivost. Výsledkem jsou dva příběhy, které se do stejného ticha vejdou vedle sebe.