Bechyně: Bílá paní, od které si lidé připalovali svíčky

Na strašidle bývá nejhorší to, že se chová jinak než živí. Bechyňská pověst obrací pravidla. Její Bílá paní přichází mezi lidi tak nenápadně, že si od ní někdo dokonce rozsvítí vlastní svíčku. Žádný útěk, žádný výkřik. Jen malý plamen putující zámeckou chodbou a postava, která v ní podle starého vyprávění nemá co dělat.

Chůva dostala tiché napomenutí

Podklad atlasu připomíná zápis J. Beckovského v Poselkyni starých příběhů českých. Vyprávění spojuje bechyňský zámek s mládím Petra Voka z Rožmberka a s rodovým zjevením známým z dalších rožmberských sídel. Důležité je číst jej jako dochovanou pověst, nikoli jako důkaz setkání s přízrakem.

Bílá paní si v něm bere dítě od chůvy a odnáší je jinam. Pak je zase vrátí, bez poranění a bez pohromy. Smyslem podivného jednání má být připomínka: o dítě je třeba pečovat pozorně. Přízrak tu nestojí proti rodině. Spíš na její život dohlíží způsobem, který živého člověka sotva nechá klidným.

Návštěvnice, která nic neřekne

Jiný obraz je ještě tišší. Paní přichází mezi děvečky do světnice a celé hodiny s nimi sedává. Nemluví. Pověst nepotřebuje vysvětlit, o čem přemýšlí, ani jí vymyslet tajný úkol. Zneklidňuje právě tou samozřejmostí: v místnosti je někdo navíc, lidé jej vidí, ale běžný rozhovor se s ním nenaváže.

Večer prochází zámkem s hořící svíčkou. Hosté, kteří zdejší poměry neznají, i nepozorní domácí se k ní podle zápisu přibližují, aby si od jejího světla zapálili své svíce. Rozhraní mezi obyčejnou službou a setkáním s mrtvými je v té chvíli překvapivě tenké. Stačí natáhnout ruku s knotem.

Únava, která do strašidla nepatří

Občas si prý sedne do křesla, ztěžka oddychuje a vzdychá nad tím, jak dalekou cestu má za sebou. Bechyňská Bílá paní tak nedostává jen podobu, ale také lidskou únavu. Odkud přichází, pověst neobjasní. Právě nevyřčená odpověď drží celý příběh pohromadě. Zůstává po ní světlo, starost o dítě a dojem někoho, kdo musí chodit dál, i když už by si rád odpočinul.