Očarovaná Šumava

Přiléhavě tak nazývá svou knihu inspirovanou šumavskými pověstmi Josef Váchal. Řetěz vrcholů, náhorních planin a rašelinišť se svým zádumčivým charakterem se odráží ve zvláštnosti místních pověstí a démonologii. Šumavské pohoří nemá svého nadpřirozeného vládce, jako je tomu např. v Krkonoších. Zato galerie jeho démonů je rozmanitá, jako snad u nás málokde. Temný charakter a krutost je zřetelně odlišují od jejich příbuzných z rovin. Najdeme zde, jako je tomu všude na horách, permoníky, ochránce pokladů nebo zlatých žil. V pověstech se to jen hemží můrami, vodními ženami, smrtícími ptáky, světýlky či zosobněnou smrtí. Šumavskou raritou jsou škrtiči (huckaufové), skřítci skákající lidem na záda a škrtící je až k smrti (viz Rejštejn). Často se tu prohání Divoká honba, fantastická skupina divokých černých koní a černě oděných mužských přízraků se psí smečkou, provázená práskáním biče a troubením loveckých trubek. V noci horda létá vzduchem, vrhá se na pocestné, přenáší je povětřím a usmrcuje. Jinou krajovou zvláštností jsou pověsti o wildkanzlech, šumavských upírech. Setkáváme se tu s animistickými zosobněními v postavách tzv. stromových mužíčků, bytostí sídlících ve stromech a závislých na jejich existenci. Brání poražení stromu, mstí se dřevařům, působí jim těžké úrazy nebo smrt. Šedivý mužík zase přivolává hustou mlhu, působí neštěstí, strádání a úzkost pocestným i jejich smrt. Lesní matka je fantastický přízrak ženy, který se nečekaně zjevuje a překvapuje spící či odpočívající dřevaře. Do hloubi lesů zavádí lidi, kteří se už pak nikdy nevrátí. Dobytčí děs je zvláštní démon v podobě zvířete podobného ještěrce sršící jiskrami. Plaší dobytek, jenž se rozuteče a často se i smrtelně poraní. Na Šumavě se vypráví také o obrech, tak jako i jinde, většinou v místech prastarého osídlení. V okolí Kašperských Hor obývali vrch Sedlo a Obří hrad u Popelné (dnes Valy), kde bylo zjištěno prehistorické sídliště. Říká se, že obři Šumavu opustili kvůli rušivému lidskému živlu a přestěhovali se do Alp. V Prášilském jezeře o půlnoci pláčou duše sebevrahů, ležících na dně jezera. Ďáblové (nebo Černoboh) sídlili na nejvyšších šumavských vrcholcích, pálili tam ohně (Třístoličník, Plechý) a byli též původci jezer (Čertovo jezero). Vypráví se též mnoho o magických schopnostech místních lidí, ať už černokněžníků (Žídek z Boubína), anebo pytláků a pašeráků bavorského šňupavého tabáku. Ti měli schopnost přimrazit člověka na libovolně dlouhou dobu. Čarodějnice létaly na své slety obvykle na Třístoličník. Lid izolovaný kdysi v horských údolích a na planinách žil životem plným strachu z neznáma a vytvořil ve své zjitřené obrazotvornosti i zvláštní zvyky, tabu a funerální symboly (umrlčí prkna). (viz Boubín, Horní Planá, Kašperské Hory, Sušice, Železná Ruda atd.)