Alchymisté na Hradě

Hrad, toto město ve městě, nespadal pod zákony, které platily pro zbytek Prahy. Proto se sem houfně hrnuli různí řemeslníci, ale i šarlatáni, a usazovali se podél jeho hradeb. Zvláště za císaře Rudolfa II., zvaného novým Hermem Trismegistem, nastal příliv alchymistů, ale i všemožných šejdířů. Jejich útočištěm bylo podhradí, a i když se tvrdí, že ve světoznámé Zlaté uličce alchymisté nikdy nežili, všemocná imaginace jí přisoudila v tomto smyslu kromobyčejnou důležitost. V domcích přilepených k hradbám prý bydleli zvláště zlatotepci, od nichž ulička odvodila svůj původní název Zlatnická. Podle pověsti zde císař Rudolf II. na alchymisty přísně dohlížel. Každý z nich měl za obydlí jeden z malinkých domečků, a když bylo zevnitř zavřeno, byla to známka, že se věnuje transmutacím. Ve dne i v noci procházel uličkou nahoru a dolů žoldnéř s halapartnou v ruce. Jednoho dne se údajně někteří z alchymistů vzbouřili a žádali, aby se mohli nadýchat čerstvého vzduchu v Jelením příkopu. Příkop však byl vyhrazen pro císařovy urozené hosty a bylo nemyslitelné, aby se hrubí destilátoři smíchali s tak vznešenou společností. Císař jejich prosbu zamítl. Na protest proti tomuto rozhodnutí si alchymisté ostříhali vlasy, rozbili své nádoby, pece a dmychadla a vše naházeli dolů, do Jeleního příkopu, na hlavy urozených lovců. Zahájili stávku s tím, že od této chvíle na císařský dvůr už nedodají ani zrnko zlata. Tehdy se prý Rudolf II. rozhodl po svém: dal je přivést do Jeleního příkopu, kde je uvrhl do železných klecí zavěšených na stromech a nechal je bídně zahynout hladem a žízní. Byla to výstraha a připomenutí posvátného alchymistova úkolu, že své Velké dílo nesmí opustit v čase zrání. Ostatně Gustav Meyrink ve svém románu Anděl západního okna přímo říká, že medvědi v Jelením příkopu „žili z masa zasvěcenců". Existují také dva příběhy vycházející z pražské legendy o alchymistech, kteří se koncem 18. či začátkem 19. století usadili ve Zlaté uličce a laborovali tam, údajně i vyrobili zlato, ale pak tragicky zemřeli. Jeden byl jihočeským baronem, druhý, jakýsi Uhle, býval původně profesorem filosofie. Říká se také, že ve Zlaté uličce u hradební zdi stojí dům „U poslední lucerny", je ho však možno spatřit jen za některých nocí. Podle staré tradice je v něm ukryt základní kámen neviditelné Prahy, „práh" mezi viditelným a neviditelným světem. Tuto sféru neviditelného města vytvořil podle téhož podání esoterní řád Asijských bratří (Sad-bayů). V domku číslo 22 bydlel v r. 1916 Franz Kafka, zatímco Stanislavu Przybyszewskému se to nikdy nepodařilo, ač o to velmi usiloval. V čísle 4 pobývala před druhou světovou válkou proslulá věštkyně Madame de Thèbes. Je ověřeno, že dvorní alchymistické laboratoře bývaly ve věži Mihulce, kde je dnes soustředěn skrovný pozůstatek někdejší bohaté sbírky Rudolfa II. a rekonstrukce alchymistické laboratoře. Rudolfínská Praha hostila snad všechny světově významné alchymisty své doby, snad jen s výjimkou skotského Adepta Sethona. Bylo mezi nimi mnoho podvodníků, kteří se snažili přiživit na císařské konjunktuře. Proto byl pražský vědec Tadeáš Hájek z Hájku císařem pověřen funkcí examinátora, aby zabránil jejich pronikání až na královský dvůr. Jaký asi magnetismus vyzařovala Praha té doby, když přitahovala tak rozdílné osobnosti, jako byl John Dee (viz Třeboň), Edward Kelley (viz Jílové u Prahy), Michal Sendivoj (viz Kravaře), Tycho Brahe (viz Benátky nad Jizerou), Jan Kepler (viz Jičín)! Filosof Giordano Bruno, později v Římě upálený pro své astronomické názory, byl v Praze na návštěvě u Rudolfa II. a vydal zde r. 1585 knihu o nauce španělského středověkého mystika a alchymisty Raimonda Lullia. Pobýval zde nějaký čas i slavný francouzský alchymista z Toulouse Denis Zachaire a jeho krajan Nicolas Barnaud. Prahu několikrát navštívil i chemik a paracelsista Oswald Crollius, známý svou knihou o drahokamech, o němž se však tvrdí, že zde pobýval s výzvědnými úmysly politického charakteru. Osobními lékaři císaře byli dva renomovaní alchymisté: Michel Mayer, jenž měl rozsáhlé styky s Bratrstvem Růžového kříže a sám byl jeho tajným členem, autor stěžejního díla Atalanta fugiens (Prchající Atalanta, 1618); druhým byl Martin Ruland, který se podrobně zabýval Paracelsovými spisy. Roku 1612 vydal svůj Alchymistický lexikon. Seskupení alchymistů na Hradě, ať už ve službách císaře, či pánů z Rožmberka, nebo Václava Vřesovce, se tehdy říkalo „pražská alchymistická akademie". Dvorní básník Mardocheus de Delle, Ital z Vitri u Milána, zde sepsal svůj Fegefeuer (Očistec), v němž popisuje osudy jednotlivých alchymistů na císařském dvoře. Z dalších magistrů a pomocníků transmutačního umění na Hradě se ještě připomínají: Claudius Syrrus, matematik Bartoloměj Reisacher, Fridrich Holzschuher z Norimberka, Bohumil Hanuš, Ambrož Zigler, Jakub Strautz, Pavel Fabricius, Remus Cysatus, Vilém Rechberger a další. Také báňští úředníci, kteří už z titulu své funkce měli blízko ke drahým kovům, se věnovali Hermově vědě. Laboroval již Lazar Ercker, proslavený Knihou o prubířství (viz Kutná Hora), Petr Hlavsa z Liboslavi, sesazený za Ferdinanda I. z úřadu báňského mincmistra za to, že nemírně holdoval alchymii. Taktéž Šebestián Essen, který zemřel v Bílé věži na Pražském hradě (viz Kutná Hora). Rudolfem II. byl povolán Sebald Schwertzer, který předtím působil jako báňský hejtman v Jáchymově. Později získal v Praze císařovu přízeň a zůstal u dvora až do své smrti (1601). Sepsal též několik alchymistických pojednání, z nichž některá se nalézají v Národním muzeu. Z nejvýznačnějších českých alchymistů té doby zde působil Šimon Tadeáš Budek, císařem jmenovaný inkvizitorem všech, kdo přicházeli do Čech hledat vzácné kameny a kovy. Je autorem obsáhlého alchymistického pojednání, částečně psaného tajným písmem. Dnes je rukopis ve Vídni (viz Rovensko pod Troskami). Ve službách Rožmberků působili v jejich paláci na Hradčanech Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (viz Budyně nad Ohří) a Václav Lavin (Vinceslas Lavinius de Moravie z francouzského vydání jeho nejproslulejší knihy Pozemské nebe), tělesný lékař Viléma z Rožmberka (viz Český Krumlov). V posledních letech Rudolfova života byl v jeho alchymistické laboratoři zaměstnán Jakub Hořčický (Sinapius) z Tepence. Hledal životní elixír. Roku 1608 byl povýšen do šlechtického stavu, když úspěšně vyléčil císaře. Z různých druhů léčivých rostlin destiloval tzv. sinapické vody, které se pod tímto názvem v českých lékárnách prodávaly ještě dlouho po jeho smrti. Byl horlivým přívržencem jezuitů, jimž odkázal značné jmění.