Život zasvěcený pokladu

V rozvalinách hradu byly už podle starých pověstí ukryty poklady. B. Balbín zde viděl v hradní studni husy, které později vypluly dole na Orlici. Jeden z dřívějších majitelů hradu, hrabě J. A. Harbuval Chamaré, už jako chlapec slýchal o pokladu zde ukrytém. V jeho zanícení jej utvrdily i zprávy okolních venkovanů a vidění potštejnského kostelníka. Mylně si vyložil i latinský nápis na jednom ze stavebních kamenů, když jej četl takto: signata instes, caritas extirpat hostes (Na poznamenaném začni hledati). Jednalo se však zřejmě o latinský verš obsahující zbožnou průpovídku. Dnes je nápis již nečitelný a kámen není na svém původním místě. V bývalém hradě tvořil pravděpodobně hořejší příčnou část kamenného portálu. Hrabě začal v onom místě kopat. Na své úsilí věnoval mnoho tisíc zlatých a kopal od r. 1744 až do r. 1782! Nakonec vykopal jen starou železnou, zcela prázdnou truhlu, klíče, ostruhy a podobné věci. Když dělníci, kteří v hradě stavěli kapli, narazili na podzemní chodby, jal se je znovu prokopávat, většinu z nich učinil prostupnou a prozkoumal je. Občas narazil na kámen s tajemnými značkami, o nichž byl přesvědčen, že jsou to znamení vedoucí k pokladu dávného zemského škůdce a lupiče Mikuláše z Potštejna. Podle pověsti se jeho dělníci dostali až ke dveřím, na nichž svítil ohnivý nápis: Ještě není čas. Zaslechli za dveřmi žalostné naříkání, a tak odhodili nářadí a utekli. Hrabě prý dal později přístup k pokladu zazdít. Ve skutečnosti jeho marné dlouholeté bourání a kopání mělo za následek, že starý hrad se místy sesul, někde byl i úmyslně pobořen. Pak už byla jeho zkáza neodvratná. Hrabě Harbuval dal však pořídit podrobný plán zdejších tajných chodeb, což z hradu učinilo názorný model podzemí ostatních středověkých hradů. Jeho nálezy spolu s mapou chodeb jsou chovány v místním muzeu. Jeden ze vstupů do podzemních chodeb byl z věže nad pátou bránou, která měla sloužit jako poslední útočiště zbytků posádky. Příběh věčně neukojeného hledače zpracoval A. Jirásek v románu Poklad. Okolí: