Krvavá paní z Valtochu

Na severozápad od vsi stávala kdysi osamělá usedlost zvaná Valtoch. Její jméno mělo podle tradice pocházet z německého označení Waldhof, tedy „lesní dvůr“. Samota ležela stranou lidských cest, obklopená lesy a tichem, a právě k tomuto místu se váže jedna z nejtemnějších místních pověstí.

Vypráví se o ženě, které lidé začali říkat krvavá valtošská paní.

Nikdo už dnes neví, co se v jejím domě skutečně stalo. Pověst však tvrdí, že žena propadla šílenství a vlastníma rukama zavraždila své dvě dcery. Tím však hrůzný čin neskončil.

Podle starého vyprávění se měla vykoupat v jejich krvi.

Proč něco tak strašného udělala, pověst nevysvětluje. Snad věřila v nějakou podivnou pověru, snad ztratila rozum. Jisté je jen to, že od chvíle smrti obou dívek už žena nikdy nenalezla klid.

Pokusila se před svou minulostí utéct.

Uchýlila se na samotu Valtoch, daleko od lidí a míst, která jí připomínala její zločin. Jenže před vlastním svědomím se ukrýt nedokázala.

V noci prý slýchávala hlasy.

Možná pláč svých mrtvých dcer. Možná jen vítr procházející mezi stromy. Čím déle však na samotě žila, tím více měla pocit, že ji něco sleduje.

Výčitky svědomí ji nakonec dohnaly až k poslednímu zoufalému rozhodnutí.

Utopila se.

Ani smrt jí však podle pověsti nepřinesla vysvobození.

Po setmění se v okolí Valtochu začala objevovat ženská postava. Její šaty i tělo měly být potřísněné krví a lidé věřili, že jde o duši ženy, která se ani po smrti nedokázala zbavit svého provinění.

Přízrak měl svou cestu.

Za temných nocí vycházel od samoty a pomalu kráčel dlouhou alejí. Neutíkal, nikoho nepronásledoval. Jen mlčky postupoval mezi stromy, jako by stále znovu opakoval poslední cestu svého života.

Alej vedla až ke křižovatce, kde rostla stará lípa.

Právě tam krvavá paní pokaždé zastavila.

Pod lípou stála lavička. Přízrak se na ni měl posadit a chvíli nehybně odpočívat. Kdo jej zahlédl z dálky, mohl mít zpočátku pocit, že na lavičce sedí obyčejná žena.

Teprve když se přiblížil, měl spatřit krví potřísněnou postavu a bledou tvář mrtvé ženy.

Potom se zjevení zvedlo a zmizelo stejně tiše, jako se objevilo.

A další noc se jeho cesta mohla opakovat.

Legenda o krvavé paní z Valtochu tak není jen příběhem o vraždě a smrti. Je především vyprávěním o vině, před kterou podle starých pověstí nebylo možné uniknout ani za hranicí života.

Samota Valtoch dávno ztratila svůj někdejší význam. V pověsti však stále zůstává dlouhá alej, stará lípa a lavička, na níž má po nocích odpočívat žena, která marně hledá klid za zločin, jenž jí nebyl odpuštěn ani po smrti.