V hlubokých lesích Krušných hor, jen čtyři kilometry severozápadně od malebné obce Hora svaté Kateřiny, se skrývá místo opředené tajemstvím a pověstmi. Tato oblast je známá jako Loupežnický zámek, ačkoli zde nenajdeme žádné pozůstatky starého sídla. Místní lidé však říkají, že v tomto místě přebývají přízraky tří bílých paní.
Jedné tmavé a mlhavé noci, kdy se měsíční svit stěží probojovával skrze husté koruny stromů, se mladá žena jménem Klára vydala na cestu do horské vsi poblíž německé hranice. Klára byla odvážná, ale pověsti o třech bílých paních jí přece jen naháněly strach. Přesto ji cosi neznámého a neodolatelného táhlo k Loupežnickému zámku.
Jak se blížila ke skále, pocítila mrazivý chlad, který jakoby pronikal až do morku kostí. Náhle se před ní zjevily tři bledé postavy, ztělesnění dávných legend. Byly to ony – tři bílé paní, jejichž přítomnost byla současně děsivá i fascinující.
Než se však stačila Klára vzpamatovat, jedna z paní k ní promluvila. Její hlas zněl jako šelest listí v podzimním větru: „Kláro, přišla jsi hledat odpovědi. Poslouchej tedy naši pověst.“
A tak jí vyprávěly příběh o matce, která byla kdysi oslněna zlatým pokladem ukrytým v hoře. Oslepena touhou po bohatství, zanechala v otevřené hoře své malé dítě. Rok se s rokem sešel, než hora znovu otevřela svou náruč a matka mohla své dítě najít. Tehdy pochopila, že žádné bohatství světa nemůže nahradit lásku a ztracený čas.
Klára poslouchala s otevřeným srdcem a oči jí zaplavily slzy. Uvědomila si, že hledání odpovědí a pokladů může být nebezpečné, když při tom zapomínáme na to, co je opravdu důležité.
S příběhem bílých paní v srdci se Klára vydala zpět do vsi, odhodlaná se nikdy neztratit v honbě za přeludy. Pověst o třech bílých paních a jejich moudrosti se rozšířila dál, a skála nazývaná Loupežnický zámek zůstala místem, kde se přítomnost přízraků stále připomíná těm, kdo se odváží naslouchat tichu lesa.