V temných časech, kdy mlha jako živý organismus obtékala krajinu a stíny tančily po hradbách Bezdězu, začala se psát legenda, která nedává spát těm, kteří se odváží nahlédnout do jejích hlubin.
Hrad Bezděz, majestátně se tyčící na vrcholu kopce, jako by byl strážcem temných tajemství, která sahají až do 13. století. Tehdy sem podle pověstí dorazil templářský řád, který si zde zřídil klášter. Avšak to, co zde zanechali, je mnohem děsivější. Páter V. Poche ve svém popisu z roku 1743 vypráví o pokladu ukrytém v Čertově věži, jehož přístup templáři zasypali, aby jej uchránili před světem.
Pověsti šeptají o ďábelském spiknutí, které vedlo k vzniku bezdězských kopců. Ještědský ďábel a potulný jezdec uzavřeli děsivou sázku – kdo rychleji postaví zeď. Když zakokrhal kohout, ďábel prohrál a v zuřivosti navršil kopce z kamení. Tyto kopce dnes spojuje temný val zvaný Čertova zeď.
Od roku 1666 se Bezděz stal místem poutníků, když sem byla přenesena kopie montserratské Černé madony. Přesto mír Božích služeb v hradní kapli byl rušen děsivým lomozem z věže u třetí hradní brány. Říká se, že zde sídlí ďáblové, kteří se proměňují ve strašlivá zvířata – černé kohouty či kozly – a děsí hradní posádku.
Mnozí se pokusili vyzvednout poklad z Čertovy věže, ale žádný z nich neuspěl. Poklad hlídá samotný ďábel a legenda praví, že ten, kdo by se pokusil poklad odhalit, narazil by na strašlivé prokletí, které by ho pohltilo.
Tajemný a děsivý genius loci Bezdězu hluboce zapůsobil na Karla Hynka Máchu, jehož návštěva tohoto místa se stala inspirací pro jeho dílo „Večer na Bezdězi“. A tak legenda o Bezdězu s hrůzným nádechem žije dál, obklopena mlžným závojem, a láká další odvážlivce, aby odhalili temná tajemství, která zůstávají skryta v chladných zdech tohoto hradu.