Za dávných časů, když slunce vládlo nad krajinou a lidé věřili v moc bohů, byla Býčí skála v Josefském údolí místem zasvěceným pohanskému bohu slunce, Svantovítovi. Vyprávělo se, že v útrobách této temné jeskyně jsou ukryty nesmírné poklady, které střeží samotní duchové minulosti.
Jednoho dne k jeskyni dorazilo nádherné procesí. Lidé přišli z daleka, odění v honosných rouchách, nesli obětiny a zpívali písně na počest svého boha. Když slunce zapadlo a krajina se ponořila do tmy, procesí se odvážilo vstoupit do jeskyně. Jakmile zmizeli v hlubinách, začal se z nitra jeskyně ozývat pláč a kvílení. Lidé, kteří zůstali venku, sledovali, jak uvnitř plápolá podivné světlo a zjevuje se průvod kostlivců, kteří kráčeli s důstojností dávných králů.

Legendy praví, že procesí bylo podrobeno zkoušce odvahy a víry. Ti, kteří se nesklonili před strachem a zůstali věrní svému přesvědčení, byli odměněni pohledem na poklady, které se před nimi zázračně zjevily. Ale ti, kdo podlehli hrůze, byli navždy pohlceni temnotou jeskyně a jejich duše se připojily k průvodu přízraků.
V minulém století byla v Býčí skále nalezena soška býčka z doby bronzové, která dala jeskyni její jméno. Současně byly vykopány mnohé kostry pravěkých lidí, což dalo za pravdu starým příběhům o dávných obyvatelích tohoto mystického místa. Archeolog Johann Wankel, fascinován těmito nálezy, vyslovil teorii, že šlo o rituální pohřeb mocného náčelníka. Podle jeho představ byl náčelník doprovázen čtyřmi desítkami žen a služebnictva, kteří byli obětováni společně s ním při krvavém rituálu.

„Byli zavlečeni dovnitř, zbaveni ozdob a usmrceni. Některým byly useknuty ruce, jiným rozťaty hlavy. Vraždilo se neúnavně, dokud nebyly všechny oběti mrtvé. I koně rozsekali na kusy a jejich údy rozeseli po jeskyni. Nádoby s obětními dary byly navršeny na jednu hromadu a na vše bylo rozestřeno zuhelnatělé obilí,“ popsal Wankel ve své knize.
Tato představa krvavého rituálu přežila celé staletí a stala se námětem pro obraz malíře Zdeňka Buriana, který zachytil dramatickou a temnou atmosféru této legendy. Každý, kdo dnes projde kolem Býčí skály, může pocítit chvění v zádech a zaslechnout ozvěnu dávných hlasů, které šeptají o tajemstvích ukrytých v hlubinách země. Takové jsou pohanské přízraky, jež dodnes střeží své poklady a příběhy o ztracených duších, připomínající nám sílu víry a odvahy v tvářích neznáma.