Zajímavou kapitolu v historii městské hromadné dopravy a funebrálního designu v Praze napsala pohřební tramvaj. Když bylo rozhodnuto o zbudování nových městských hřbitovů v Ďáblicích a Hostivaři, začaly v roce 1912 Elektrické podniky královského hlavního města Prahy studovat možnost přepravy pohřbů elektrickými tramvajemi.

Inspirace z Itálie

Elektrické podniky se inspirovaly především v italském Miláně. Protože tamní nový hřbitov – Cimitero Maggiore – byl od původního vzdálen asi 7 kilometrů, ukázalo se jako nezbytné zajistit k němu i potřebné dopravní spojení pro nebožtíky i pozůstalé. V té době pochopitelně byly jediným kapacitním dopravním prostředkem tramvaje. Kromě přepravy smutečních hostů však milánská městská správa zavedla i tramvajovou přepravu samotných zesnulých. Jednou pohřební tramvají bylo možné odsloužit dva pohřby současně: vůz byl rozdělen na dvě oddělení, v každém bylo místo pro 8 truchlících a zesnulého a vrchní prostor pro uložení květin a věnců. V tomto voze bylo i kupé pro duchovního. V roce 1913 bylo v Miláně již třináct pohřebních vozů. Tramvajové koleje vedly až dovnitř hřbitova. Podobně zavedlo pohřební tramvajovou dopravu i francouzské město Vincennes u Paříže. 

Rok 1917 a první převoz nebožtíků

Pražské Elektrické podniky vybraly pro první etapu osm lokalit v různých částech města. Než byl celý projekt připraven, vypukla první světová válka a prozatím pražskými ulicemi jezdilo od září 1914 osmnáct tramvají sanitních, rozvážející raněné frontové vojáky z nádraží do nemocnic.

Přesto se Praha pohřební tramvaje dočkala. Nedostatek koní přiměl pražské vojenské velitelství, aby se v srpnu 1917 obrátilo na Elektrické podniky se žádostí o pomoc při převozu kupících se zemřelých vojáků z vojenských nemocnic na hřbitovy. Po nezbytných přípravách se v pondělí 22. října 1917 se ve tři hodiny odpoledne Prahou rozjela poprvé pohřební tramvaj. Byl to motorový vůz číslo 152 upravený pro převoz rakví. „Zkušební jízda provedena byla tím způsobem, že ve zmíněném pohřebním voze byly od c. a k. posádkové nemocnice čís. 11 na Karlově náměstí dopraveny dvě rakve s mrtvolami vojenských osob, jednak na hřbitovy Olšanské, jednak na hřbitovy Vinohradské,“ psala Správní rada Elektrických podniků v informaci pro vojenské velitelství.

Černá Máry přepravila přes tisícovku mrtvých

Spodek vozu a elektrická výzbroj se nezměnily, vozová skříň byla rozdělena podélně na dvě oddělení, do kterých se ukládaly čtyři rakve. Rakve se připevňovaly řemeny na výsuvné desky. Přístup do tohoto prostoru byl možný po odklopení spodní části bočnice vozu. Vůz obdržel černý nátěr s ozdobnými linkami. Místo čísla linky byl ve střešní svítilně kříž. Nakládání a skládání rakví zajišťoval vojenský personál. Pohřební tramvaj, které se říkalo Černá Máry, jezdila k pražským hřbitovům až do 17. června 1919. Za tu dobu přepravila 1042 mrtvých vojáků.

Na konci války se navrhovalo, aby mohl být vůz číslo 152 využíván i k civilním pohřbům, protože v odpoledních hodinách „bývá volný“. Pohřební ústav ale váhal. Znovu se o věci jednalo ještě v roce 1921, protože pohřební tramvaj ještě stále existovala. Protože se ale vyskytly některé administrativní překážky, k jejímu dalšímu využití pro pohřební účely už nedošlo, a tak byla v roce 1922 rekonstruována zpět na normální motorový vůz pro dopravu cestujících. V roce 1933 byl vůz vyřazen také z osobní dopravy a na krátký čas zařazen v ústředních dílnách v Rustonce jako posunovací (na čelo vozu byl připevněn pražec s hákem). V roce 1936 byl tento vůz definitivně zrušen.

FB album autora článku Adama Bartase